SDH Česká Třebová obrázky

Českotřebovští hasiči a hrůzy v České Třebové během 2. Světové války

Během roku 1938 se rozpadl hudební hasičský sbor a 23 členů od sboru vystoupilo. V květnu nastala mobilizace, která se dotkla i hasičů. 10 října přijela do Rybníka německá armáda a 170 Čechů bylo vystěhováno. Tímto se Třebová stala pohraničním městem a u podjezdu do Semanína byla vybudována celnice a přes silnici závora.

Tím, že po 1. říjnu vznikly kolem Třebové tzv. Sudety, zbyla jediná cesta Zhoř – Litomyšl. Vlakem se dalo jezdit bez propustky, ale až za dva měsíce, do té doby se na vlak nastupovalo v Ústí nad Orlicí.

Roku 1939 byla podepsána úplná kapitulace a po vzoru Německa se okamžitě začalo jezdit vpravo. Tento rok byl pro hasiče kritický, demoralizovaní vojáci zhnuseni zradou Mnichova se do sboru již nevrátili. Dne 7. 9. 1939 přišlo nařízení o vyloučení židů ze sboru, to postihlo našeho dlouholetého člena a lékaře MUDr. Ignáce Arnsteina, který byl členem od roku 1910. Ten léčil naše nemajetné členy po celou dobu zdarma a jeho život, jakožto i život jeho syna JUDr. Lva Arnsteina vyhasl ve vyhlazovacím táboře Osvětim. Byly rozpuštěny všechny politické strany, zrušeny všechny spolky (jen hasiči zůstali) a začala persekuce.

Činnost sboru postupně ochabovala a roku 1940 byla úplně minimální. Rozhodovalo se o nástavbě zbrojnice v Chorinově ulici (ta se uskutečnila až roku 1948). Dne 1. června byli dorostenci přeřazeni do mužstva. 8. srpna byly nařízeny německo-české nápisy na obchodech, školách, úřadech i na hasičské zbrojnici. Dále byly nařízeny žňové hlídky, které nakonec trvaly 30 let. Ke konci tohoto roku byly nařízeny noční služby na zbrojnici. Benzín byl na příděl, auta dostala povolení k jízdám a nové poznávací značky. Kdo neměl živnost, odstavil auto na špalky a přikryl plachtou.

V polovině roku 1941 byly zakázány taneční zábavy. Tohoto roku nastoupil na radnici čechoněmec Richard Hoblík, ředitel dívčí školy v České Třebové. Přes noc zapomněl česky a při návštěvě zbrojnice musel mít tlumočníka. Pro hasiče začaly přípravy na letecké nálety. Vyfasovaly se masky s filtry proti bojovým plynům a dvakrát do roka se zkoušely na radnici v plynové komoře. Z nařízení Oberlantátu začala velká cvičení se všemi okolními sbory. Bylo to předávání vody z řeky na nádražní překladiště, dokonce se dávala voda z řeky až na Habeš, používání vodních clon a ulic. Toto byla veliká dřina, spousty rozvinutých hadic, jejich praní a sušení. V tomto roce byla naposledy ve válce uskutečněna sbírka na hasičské nářadí po domech.

Hasiči v roce 1942 dostali nového krajského požárního ředitele. Byl jim Josef Capoušek, hostinský z Pardubic. Ten dohlížel na sbory v Pardubicích, Chrudimi, Vysokém Mýtě, Chocni, Litomyšli, Ústí nad Orlicí a České Třebové. Ve funkci bohužel dlouho nezůstal. Při náletu na Pardubice 24. 8. 1944 zemřel na infarkt. Tohoto roku byl nařízen árijský pozdrav, zdvižená pravice při jednání s němci, ale v České Třebové se vesele dál salutovalo. 27. 5. 1942 byl spáchán atentát na Hendricha, tím se vztahy mezi Čechy a Němci vyhrotily. Pro hasiče to dopadlo zatím dobře, snad tím, že do úřadu vládního komisaře nastoupil němec Franz Smidt, sedlák z Ostrova, který chodil ve Třebové do gymnázia. Mluvil česky, a kdo ho neznal, tak by ho za němce nepovažoval (na český pozdrav odpovídal česky). Při jeho první návštěvě zbrojnice, kde si podrobně prohlédl auta, prohlásil česky: „Nevím, jak byste s tímto nářadím v případě náletu chtěli uhájit město. Doba je vážná, ale musíme něco sehnat“. Za čtrnáct měsíců na to přišel do sboru nový Mercedes s pohodlnou kabinou a nástavbou plnou nářadí. Cenu 120000K zaplatil městský úřad. Staří členové tomu nemohli uvěřit, že bez žebrání u občanů města se dá zakoupit nové auto. Zbrojnici navštěvoval Smidt často a zaměstnanec úřadu František Markl měl za úkol informovat ho o každém našem problému. Když zjistil, že je nás tak málo na cvičení, nařídil mobilizaci všech učitelů, živnostníků a jejich tovaryšů do sboru. Naráz se ocitlo ve zbrojnici na 90 lidí a neměl je zase kdo cvičit. Cvičit se jezdilo na fotbalové hřiště na Farářství. Tak se po druhé ve své historii ukázal sbor ve slávě, ale za opačných podmínek. Postupem doby musela asi polovina lidí na práce do Německa a počet nucených hasičů se ztenčil. Tohoto roku byly zakoupeny dva kyslíkové přístroje pro proudaře.

Roku 1943 začínají nálety Angloamerických svazů na Německo. Řidičům a činovníkům sboru je nařízeno nastoupit po dobu poplachu do hasičské zbrojnice. Na Třebovou naštěstí žádný nálet nebyl. Tohoto roku bylo nařízeno převázat všechny hadice na spojky DIN. Na tuto akci byl termín 1 měsíc a pro Českou Třebovou, která se chlubila 6ti kilometry hadic to byl velký úkol. Tato skutečnost se stala kvůli materiálu ze spojek, který němci potřebovali na výrobu zbraní. Mělo to pro nás velkou výhodu. Mohli jsme se napojit na jakoukoliv stříkačku s okolních sborů což předtím nešlo, jelikož byly spojky různých typů. Často, jsme zasahovali při požárech vagonů v železniční stanici. Byly to vozy se senem, dřevěnou vlnou, povolí, ne kterých nebyla plachta a době parních lokomotiv to byl běžný jev. Vojenské transporty doprovázeli stráže v počtu 2-6ti členů na jednom vlaku. Pokud se i tam vyskytl požár, hasilo se pod jejich dozorem.

V roce 1945 činnost sboru silně upadla, v závodech se pracovalo 11 hodin denně i v sobotu. Hasičům bylo nařízeno školit v neděli, což byl jediný den volna pro rodinu a obstarávání potravin. Takže se necvičilo ani neškolilo. Během ledna a února se naváželo do lesa u Semanína 800 vagonů dělostřelecké munice. Nakládání a uložení obstarávali Vlasovci (Ruští zajatci v německých uniformách). Bylo jich zhruba 80-100 a ubytováni byli v sále Lidového domu. Také prováděli kopání šachet a pohřbívání vojáků. Denně jezdil Antonín Řehák s valníkem plných mrtvých vojáků na hřbitov. Otřesnou událostí byly transporty vězňů v mrazu -15°C v otevřených vagonech. Po každém civilistovi, který se k vlaku přiblížil, stráže bez vyzvání stříleli. Mrtvé z vagonů vyhazovali vězni podél tratě. Zásobování bylo velice špatné, 1 litr mléka na 10 dnů na osobu, maso 15 dg na týden, chleba 1 kg na týden (chleba pod rukou 50K za bochník, vejce 10K, 1kg jablek 10-15K). Kdo nekouřil, tak za jednu cigaretu dostal 8-10K.

Na železnici bylo opravdu živo, vojenské transporty měli na lokomotivách mimo obsluhy vojáka se zbraní. Když vlak zastavil, voják si vynucoval průjezd. Průjezdné byly jen dvě nástupiště, ostatní koleje byly plné utečenců z Maďarska, Rakouska, Itálie a dalších států. Ve městě při hlavní silnici měli majitelé domů nařízeno odklidit sních nahrnutý ze silnice. Další akcí bylo stavění zátarasů přes silnici. Ve městě jich bylo sedm: u Vařečkových, u Červeňáku, u Padevětu, na Slovanské, u Vlaštoviček a na Hubálkově ulici. Na tyto práce byli nahnáni zedníci, tesaři a další. Po válce je zase bourali zajištění němci pod dozorem Revoluční gardy.

Vyprávění Jaroslava Dědourka z 5. května 1945: „František Markl svolal všechny hasiče se závodů aby se dostavili do zbrojnice, to bylo 12 hodin, ale já jsem musel dokončit práci takže jsem odjížděl až ve 14 hodin. O Pražském povstání, které bylo vyhlášeno ve 12:33 jsme nic nevěděli. Na Starém náměstí jsem si všiml jak 6 mužů drří svinutou naši vlajku a dohadují se z velitelem městské policie Josefem Geblem. Zřejmě ji chtěli vyvěsit na stožáru před radnicí. Po příjezdu do zbrojnice jsem říkal tuto událost ostatním a v tom zazvonil telefon. Volal velitel městské policie a žádal o sundání vlajky ze stožáru. Já, Antonín Hetych a Silvestr Zajíček jsme vzali mechanický žebřík, ten neměl závěs za auto a pomalu jsme jeli na náměstí. Zajíček hned při cestě prohlásil, že má závratě a nahoru nepoleze. Dojeli jsme na náměstí, tam stál motocykl ze sajdou a 3 ozbrojení vojáci. Vysunuli jsme žebřík a Hetych se na mě smutně podíval a řekl: „Já mám rodinu, obětuj se“, tak jsem lezl ze strachem nahoru. Závadu jsem poznal okamžitě, zarezlé ocelové lanko spadlo z kladky a nešlo s ním pohnout. Sekerkou jsem přesekl provaz z vlajky a shodil ji dolu. Vojáci vlajku sebrali, narvali do sajdy a než jsem selzl dolu byli pryč“.

6. 5. už prchali civilisté ze Slezska, kteří se báli Rusů, spousty koňských povozů, uhlobaroni od Ostravy v honosných autech, několik plných vojenských autobusů, za nimi přívěsy, 3-5 aut s civilisty. Komu došel benzín nebo zchromnul kůň, vzal si raneček a šel pěšky. 7. 5. v 8 hodin zabloudil malý oddíl rudé armády do města. Na srdečné přivítání občanů nijak nereagoval a po konzultaci s tlumočníky spěchal na Ústí nad Orlicí.

Železnice již byla totálně zablokovaná, vlaky stály na výhybkách. Němečtí vojáci chodili beze zbraně a za hodinky či zlato sháněli civil. 8. 5. v noci projely od Skuhrova na Litomyšl tanky. Stroje jeli v těsném sledu za sebou a jen zázrakem to starý most na přes řeku vydržel. Komu se tank rozbil, osádka do něj hodila granát a dál pokračovala pěšky. Ve středu 9. 5. stál pod Herzánovým mostem sanitní vlak, jejímž velitelem byl Rakušák. Před ním stál transport s oddílem SS na jehož vlaku bylo několik aut plných dokumentů. Vojáci začali vlak postupně zapalovat. Nás hasiče tam poslal revoluční výbor hasit. Snesli jsme stříkačku na kolejiště a vodou z trativodu u břehu jsme chtěli hasit. Jen jsme se připravili, přiběhli SS mani se zbraněmi a začali nás vyháněn s pokřikem los-los truck. Když jsme se na ně vyjeveně podívali, spustili přes nás salvu. Nářadí jsme nechali na místě a utíkali jsme se schovat za pilíř mostu. A tak jsme se stali svědky zastřelení majora SS. Doktor v bílém plášti a vojenskou brigadýrkou rozhazoval rukama na majora před jeho obličejem. To trvalo asi pět minut, pak jako že odchází, dal ruku do kapsy pláště, bleskově udělal vpravo v bok a majora zastřelil. Výstřel jsme neslyšeli, jen jsme viděli majora jak se kácí k zemi. Já jsem zařval pryč odtud, nechal jsme vše nářadí na místě a prchali jsme do zbrojnice. Čekali jsme jak posádka bude bez velitele řádit, ale opak byl pravdou. Asi po hodině jsme se vrátili zpět, mrtvola už tam nebyla a vojáci se balili a odcházeli pryč. Takto popsal další zážitek pan Jaroslav Dědourek

10. 5. přijeli první osvoboditelé od Skuhrova, byla to pěchota a několik aut. Další menší skupina přijela od Rybníka. To už se píše ale další historie města a hasičů.

2 komentáře na “Českotřebovští hasiči a hrůzy v České Třebové během 2. Světové války”

Napsat komentář

%d bloggers like this: